DoporučujemeZaložit web nebo e-shop
aktualizováno: 19.04.2023 09:41:57 

VÍTEJTE V SIDONII

Historie

Vývoj osady a obce Svatá Sidonie 
Marcel Sladkowski, Státní okresní archiv Zlín 

Původně sklářská osada Svatá Sidonie se stala samostatnou obcí s vlastním místním národním výborem až roku 1952, působnost MNV trvala do roku 1976, kdy byla obec připojena k Brumovu-Bylnici. Od roku 1964 se obec jmenuje Sidonie.

Sklářská osada Sidonie se rozkládá při česko-slovenské hranici ve Vlárském průsmyku, v úzkém údolí říčky Vlárka a na svazích Bílých Karpat, které se přimykají k pravobřeží tohoto toku. Nadmořská výška obce odpovídá poloze v horském terénu. Zatímco ve středu obce je mezi 330 - 365 m, opouští řeka Vlára území obce (a tím i České republiky) v hlubokém průsmyku ve výšce 279 m. Naproti tomu stoupají svahy nad Vlárkou k 700 m a nejsevernější místo katastru, úbočí Holého vrchu, dosahuje 730 m. Z těchto vysokých kopců sbíhají k jihovýchodu do údolí Vlárky krátké prudké bystřiny, z nichž k větším náleží Chaloupecký potok. Tyto bystřiny napájejí říčku Vlárku, podél jejíhož středního a dolního toku je rozložen intravilán obce. Vlárka protéká úzkým údolím až na Vlář, nejjižnější část katastru obce, kde se vlévá do řeky Vláry. Třebaže jsou svahy nad Vlárkou orientovány vesměs k jihu a jihovýchodu, má klima obce již ráz horský. Proto je sidonský katastr z valné části zalesněn a jen málo pozemků se hodí k zemědělskému užívání. Z nich k významnějším lze řadit snad jen pastviny na Kobylí hlavě. Ochranu zdejší přírody a krajiny zajišťuje Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty a v jejím rámci také maloplošná chráněná území. Jedná se o přírodní památku Okrouhlá - starý bukodubový les cenný příměsemi horských listnáčů a výskytem vzácných bylin lilie zlatohlávku a lýkovce jedovatého a přírodní rezervaci Sidonie - starý genově hodnotný bukový les, poblíž něho byl zaznamenán výskyt vzácného druhu motýla zavíječe.

Sidonie má katastrální výměru 772 ha a sousedí s obcemi Svatý Štěpán, Bylnice a Brumov v okrese Zlín ve Zlínském kraji v České republice a s obcemi Horné Srnie v okrese Trenčín Trenčínského kraje a Vršatské Podhradie v okrese Ilava Trenčínského kraje Slovenské republiky. Názvy tratí: Vlář, U mlýna, Chaloupky, Tratihušť, Okrouhlá, Dubovina, Podíly, Kalinka, Snoh, Bartlova paseka, Kobylí hlava, Jelínek, Vlárka, Chmelinec, Uhlisko, Nosálovec, Košelova zahrada, Černý peň, Paseky, Rajčarňa, Kopanice, Díly, Bočky.

Vlárský průsmyk lákal člověka už v době prehistorické. Zřejmě již ve starší době kamenné byl místem přirozeného přechodu z Moravy do Pováží, jehož význam posilovala i snadno dostupná ložiska radiolaritu, vyhledávané industrie paleolitického člověka. V mladší době kamenné dosáhl tento materiál po celé Moravě a v Pováží takového rozšíření, že se hovoří o tzv. vlárském radiolaritovém paleolitiku. Jeho obliba neklesala ani v následujících obdobích lidského vývoje, takže se s ním setkáváme také na mnoha neolitických a eneolitických lokalitách. K vlastnímu osídlení Vlárského průsmyku v prostoru dnešní Sidonie však došlo až v období kultury popelnicových polí a potom v keltské době laténské, kdy v místě zvaném dnes Kramolišovy újezdky existovalo sídliště púchovské kultury (1. století př. n. l.). Průsmyk si uchoval svůj trvalý komunikační význam i v následujících historických etapách.

Strategickým bodem strážícím cestu Vlárským průsmykem byla ostrožna v Brumově obsazená nejprve púchovským hradiskem, znovu pak byla využita jako opevněné hradisko ve druhé půli 12. století, aby na ní byl nakonec někdy na přelomu první a druhé čtvrtiny 13. století vystavěn pevný královský hrad (písemně doložen r. 1255). Pod jeho správu a správu brumovského panství připadlo území pozdější Sidonie již natrvalo. Přímé osídlení v průsmyku na důležité zemské cestě nebo v údolí Vlárky nelze ve středověku příliš předpokládat vzhledem k tomu, jak neklidné a snadno ohrozitelné místo na moravsko-uherské hranici to bylo. Nepochybně tudy byly vedeny vpády Kumánů v polovině 13. století nebo Matouše Čáka kolem roku 1310. Až na počátku 16. století je v průsmyku doložena vesnice Vlář (1503). Neměla však dlouhého trvání - Vlář se zmiňuje ještě roku 1512 (Vlářa) a pak v letech 1518 a 1520, ale tehdy už jako pustá. Zůstal po ní název části dnešní Sidonie u železniční stanice a silničního přechodu na Slovensko.

Situace se příliš neměnila ani v dalších staletích. Roku 1605 se průsmykem prohnali bočkajovci, procházela jím vojska za třicetileté války, Tataři roku 1663, následovaly nájezdy uherských povstalců v letech 1680 a 1683 či Rákocziho kuruců v prvním desetiletí 18. století.

Nebylo-li místo příhodné ke vzniku vsi, dalo se alespoň brumovskou vrchností využít hospodářsky. Hluboké lesy poskytovaly dostatek dříví, s nímž majitelé panství čile obchodovali. Na Vláři byla v 18. století v provozu panská vápenka a poblíž ní se nacházela panská zájezdní hospoda, která je na tomtéž místě dodnes.

Ale nejdůležitějším odvětvím vrchnostenského hospodaření se na přelomu 18. a 19. století stalo sklářství. Roku 1788 zřídil majitel brumovského panství Jan Křtitel Iléšházy skelnou huť v lesnatém údolí Vlárky na uherských hranicích a pojmenoval ji po své manželce Sidonii Iléšházyové Hutí svaté Sidonie. Prvním osadníkům klučícím zdejší hluboké hvozdy byly panstvem přiděleny pozemky a brzy začala kolem sklárny vyrůstat dělnická kolonie, zárodek budoucí osady. K ní brzy přibyl panský dům, úřednické byty a hostinec. Obyvatelé si název své osady zkracovali na Svatá Sidonie, Sidonie, Sidonka a po založení další panské sklárny (Svatý Štěpán, 1815) se vžil také název Stará Huť.

Od počátku vyráběla sidonská huť poměrně náročný sortiment zboží: vedle křídového, tabulového a zeleného skla také sklo broušené a malované. Vrchnost neprovozovala podnik přímo, nýbrž jej dávala do nájmu. Od konce 18. století se ve Svaté Sidonii vystřídalo několik nájemců, nejdéle působil v letech 1820 - 1840 Antonín Riss. Tehdy sidonská huť dobře prosperovala a její výrobky byly známé i na vídeňských a budapešťských trzích. Asi v roce 1850 se správy podniku (vedle Svaté Sidonie také Svatého Štěpána) ujal zkušený sklářský podnikatel Josef Schreiber, který jej roku 1876 předal svým synovcům Emanuelovi a Maxovi Göpfertovým. V jejich rukou však továrna dospěla k zastavení výroby (1886). Rok nato se hutí ujal Vincenc Schreiber a krize byla překonána. Odbyt výrobků usnadnila jistě i Vlárská dráha z Brna do Trenčianské Teplé uvedená do provozu roku 1888. Přímo na Vláři vyrostlo nádraží Vlárský průsmyk. Roku 1912 tu byl zřízen také poštovní úřad s označením Sanct Sidonia.

Na přelomu 19. a 20. století stála ve Svaté Sidonii dobře pracující huť a kolem ní se rozrůstala osada. Do správy osady fakticky nejvíce promlouval podnik, formálně pak náležela k Bylnici. Část budov (včetně huti) stála ovšem na levém břehu Vlárky a náležela tudíž katastrálně k Hornímu Srní v Uhrách. Dobře to dokumentují výsledky sčítaní obyvatel roku 1900. Tehdy na moravské straně stálo 36 domů, v nichž žilo 584 obyvatel a na uherské straně továrna (huť, brusírna, vazárna, skladiště) a 3 obytné domy s 32 obyvateli.

Narůstající počet dětí vedl k založení osadní tovární školy už někdy v první půli 19. století, na veřejnou školu byla přeměněna až roku 1876. Výuka v osadě nebyla snadná. Chyběla školní budova a vyučování dětí probíhalo po soukromých domech. Teprve po roce 1876 se vyučovalo v panském domě, ten však roku 1884 vyhořel. Nápomocna nebyla ani domovská obec Bylnice, která sama dosud školu vůbec neměla a starostí o Svatou Sidonii podle slov školní kroniky „sprošťovala se ustavičnými žádostmi a žalobami“. Skromná školní budova byla vystavěna nákladem velkostatku a hutního nájemce Schreibera teprve roku 1889. Brzy však ani tato kapacitně nevyhovovala, roku 1904 byla dosavadní jednotřídka povýšena na školu dvoutřídní.

Na přelomu 19. a 20. století pronikaly mezi sidonské skláře myšlenky dělnického hnutí. V roce 1898 vyvolalo nespokojené dělnictvo úspěšnou stávku a roku 1907 založili dělníci tří hutí (Svatý Štěpán, Svatá Sidonie, Nemšová) společný sociálně demokratický spolek, jehož schůze se odbývaly v hostinci na Vláři. Vlna spolčování se týkala i kulturního života - roku 1897 byl založen čtenářský, pěvecký a vzdělávací spolek Svatopluk Čech.

Do života osady nepříznivě zasáhla první světová válka. Vázl odbyt zboží, práce v hutích značně poklesla, což vedlo k narůstajícím sociálním obtížím dělnických rodin ústící až v chronický nedostatek potravin. V letech 1916 a 1917 v důsledku toho postihla osadu epidemie tyfu. V roce 1919 byla osada navíc postižena povodní.

Konec války a zřízení Československé republiky přinesl však přece jen úlevu zejména díky tomu, že se opět rozbíhala výroba v huti. Váznoucí odbyt ale omezoval zdárný chod podniku a v roce 1921 způsobil dokonce přerušení výroby. Schreiberův podnik upadal do stále hlubší krize provázené stávkami nespokojeného dělnictva. K novému zastavení výroby došlo roku 1923, kdy 200 dělníků (třetina všech obyvatel osady) zůstalo bez zaměstnání. Neutěšený stav podniku přiměl některé skláře k vystěhování od Francie. Jiní se organizovali v odborech (Skupina sklářských a brusičských dělníků) anebo politicky (z 90% tu převažovala sociální demokracie). Nejistý provoz sklárny trval i v následujících letech, až v lednu 1932 vyhasly pece docela. Věřitelé byli uspokojováni exekucemi z jmění krachující firmy, která v říjnu 1932 upadla do konkursu. Ještě na podzim 1933 se podařilo na několik týdnů výrobu obnovit, to bylo ale naposledy. V roce 1936 koupila sklárnu i dělnické domy v dražbě Legiobanka a brzy na to zaplatil kartel dutého skla DUTA bance firemní dluhy s podmínkou, že tovární objekty budou zbourány. Dělnické domy byly potom rozprodány obyvatelům, k demolici továrny došlo na přelomu let 1937 - 1938. Tím zanikla 150 letá tradice sklářské výroby ve Svaté Sidonii.

Masová nezaměstnanost přiměla skláře hledat obživu v cizině. Už v roce 1934 se někteří nechali najmout do Said Jasinovy sklárny v Egyptě, většina se jich však brzy vrátila. Alespoň několik dělníků pracovalo ve sklárně v Nemšové, většina ostatních získala práci v kamenolomu na Vláři otevřeném roku 1936.

Přes nesnáze těchto let žila Svatá Sidonie dosti rušným spolkovým životem. V osadě fungovalo čile ochotnické divadlo, zaštítěné od poloviny 20. let zdejším odborem Národní jednoty. Roku 1935 bylo na Vláři uspořádáno první setkání Čechů a Slováků.

Dělnickým charakterem osady byl determinován také její politický život. Na rozdíl od jiných částí Valašska tu jednoznačně dominovala sociální demokracie. Jednoznačně levicovou politickou orientaci Svatosidonských za první republiky odrážejí dobře výsledky voleb do sněmovny roku 1920 a do senátu v roce 1935 (v obou případech se jedná o společné výsledky se Svatým Štěpánem): roku 1920 získali z celkového počtu 323 hlasů sociální demokraté 214 (66%) hlasů, domovináři 45 (14%), národní demokraté 26 (8%), lidovci 13 (4%), živnostníci 12 (4%), národní socialisté 7 (2%) a německé strany 6 (2%) hlasů. Roku 1935 bylo odevzdáno celkem 352 hlasů, z nichž získala sociální demokracie 241 (68%) hlasů, komunisté 33 (9%), agrárníci 32 (9%), lidovci 17 (5%), živnostníci 13 (4%), henleinovci 2 hlasy a Národní sjednocení 1 hlas. V obecních volbách roku 1938 postavila Svatá Sidonie se Svatým Štěpánem společnou sociálně demokratickou kandidátku a tato taktika slavila úspěch - osadníci ve volbách zvítězili a s 8 mandáty se stali nejsilnější skupinou ve 30-ti členném zastupitelstvu Bylnice.

Třebaže byla osada Svatá Sidonie od své domovské obce Bylnice vzdálena fakticky i svými potřebami, měla na chod obce značný vliv. Bylo to dáno počtem obyvatel v osadě: v roce 1930 tu žilo 559 obyvatel v 49 domech (z toho přímo v osadě 521 osob v 44 domech, na Vláři 38 obyvatel v 5 domech). K tomu můžeme ještě připočítat 1 obytný dům s 49 obyvateli bydlících již na slovenské straně.

Okupace a válka zasáhly do života Svaté Sidonie výraznou měrou především proto, že se osada stala významným hraničním přechodem mezi Protektorátem a Slovenskem. Na Vláři se usadil oddíl německé pohraniční stráže a svou úřadovnu tu zřídilo gestapo. Přesto byla osada místem častých přechodů na Slovensko. Odcházeli také místní muži, aby se zapojili do odboje. Ze zahraničních vojáků padl za války R. Šebesta, dva odbojáři byli zabiti gestapem, čtyři muži zahynuli při totálním nasazení v Německu. Předzvěsti konce války byly znatelné od začátku roku 1945, kdy Vlárským průsmykem procházely maďarské jednotky. 10. dubna 1945 byl do školy umístěno 79 sovětských zajatců, stále častěji se v průsmyku objevovala ustupující německá vojska. V noci z 30. dubna na 1. května 1945 Němci ustoupili k Bylnici a v 5 hodin ráno se na Vláři objevily první rumunští vojáci.

Ihned po osvobození byla jako výraz přátelství mezi Čechy a Slováky založena Moravskoslovenská společnost Vlára, jejímž úkolem mělo být pěstování vzájemných vztahů obou národů. Společnost pořádala každým rokem k výročí Slovenského národního povstání Dny bratrství s manifestací na Vláři a od roku 1946 oživila tradici česko-slovenských porad v Luhačovicích. Archiv společnosti byl umístěn v hostinci na Vláři. Na přelomu 40. a 50. let ale společnost zanikla.

Jedním z nejdůležitějších poválečných úkolů byla elektrifikace osady, k níž bylo přikročeno v roce 1949. Žárovky se ve Svaté Sidonii slavnostně rozsvítily 27. října 1949. Na elektrifikaci navázalo vybudování sítě místního rozhlasu v roce 1952.

Snaha po vytvoření samostatné katastrální a politické obce po roce 1945 byly logickým vyústěním celého vývoje osady od jejího založení. Svatá Sidonie se nacházela 8 km od své mateřské obce Bylnice, se kterou nikdy nevytvořila fungující celek. Potřeby obyvatelstva osady, jež bylo z valné části dělnických sklářských profesí, byly také odlišné od potřeb vesměs rolnické Bylnice. Soužití obce a osad (vedle Svaté Sidonie se totéž týkalo i Svatého Štěpána) bylo v praxi nesnadné pro obě strany. Svatá Sidonie se dlouhou dobu vyvíjela fakticky nezávisle na Bylnici a dosáhla mnoha znaků běžné obce, ať už jde o počet obyvatel, vlastní školu, spolky nebo možnost zaměstnání v místě. Svatá Sidonie se také ve 30. letech dopracovala jakési formy částečné samosprávy. Ta se projevovala například existencí tzv. „obecní rady“ v roce 1939, vedením samostatného podacího protokolu od roku 1935 a používáním vlastního osadního razítka.

Reálná možnost úplného oddělení Svaté Sidonie a Svatého Štěpána od Bylnice a Štítné nad Vláří nastala až po roce 1948. Na schůzi v září 1949 formulovali zástupci Svatosidonských žádost o osamostatnění osady, která byla se souhlasem Místního národního výboru (MNV) v Bylnici adresována Krajskému národnímu výboru (KNV) v Gottwaldově. Konkrétních jednání se účastnily pověřené komise z obou MNV a osad (za Svatou Sidonii zejména František Geršl a Jan Lysáček) a jejich hlavní náplní bylo administrativní a hospodářské zajištění nových vesnic a vyměření katastrálních hranic. Právě v této otázce došlo při jednáních během podzimu 1950 k neshodám pramenícím hlavně z toho, že obě osady si nárokovaly Vlář s železničním nádražím Vlárský průsmyk. Tento bod byl vyřešen ve prospěch Svaté Sidonie a tak během roku 1951 mohly probíhat už jen menší úpravy hranic obcí a větší pozornost byla věnována delimitacím obecního majetku. Po rozřešení všech sporných bodů bylo ustavení nových obcí schváleno bylnickým a štítenským MNV v prosinci 1951.

Dne 19. prosince 1951 bylo osamostatnění obou osad schváleno radou ONV a o den později také na zasedání pléna ONV. Ještě v prosinci 1951 byla žádost podle zákona předložena ke schválení KNV v Gottwaldově, odkud měla putovat na ministerstvo vnitra. Tehdy však celá záležitost na dlouhou dobu uvízla. Ačkoliv formálně ještě obce samostatné nebyly, chápali ve Svaté Sidonii a Svatém Štěpáně stanovisko okresních orgánů za rozhodující a považovali 1. leden 1952 za den vzniku vlastních obcí řízených samostatnými národními výbory. První schůze MNV ve Svaté Sidonii se konala hned 1 ledna 1952. Činnost samosprávných orgánů ve Svaté Sidonii a Svatém Štěpáně nesla od ledna 1952 skutečně mnoho znaků úřadování běžné obce. Přetrvávalo ale užívání osadního razítka a především veškerá finanční agenda byla nadále prováděna u původních MNV v Bylnici a Štítné nad Vláří.

ONV ve Valašských Kloboukách urgoval na gottwaldovském KNV koncem prosince 1953 řádné dokončení schvalovacího procesu nových obcí a poukazoval přitom na potíže, které dvouletou prodlevou nastávají. Teprve nyní se věc pohnula z místa a v následujících měsících byl celý zdlouhavý proces osamostatňování bývalých sklářských osad konečně završen. Ministerstvo vnitra 10. března 1954 zmocnilo KNV k povolení nových obcí. Toto povolení vydal KNV v Gottwaldově 23. dubna 1954 s platností od 1. května 1954. Tímto dnem dosáhly Svatá Sidonie a Svatý Štěpán úplné formální samostatnosti.

Zdárný průběh osamostatňování by nebyl myslitelný bez podpory politických orgánů. Jejich kladný postoj vycházel z předpokladu, že se jedná o jednoznačně dělnické osady, které budou podporovat režim nastolený v roce 1948. V protokolu z jednání o osamostatnění z října 1950 se lze dočíst, že „z této nově vzniklé obce má býti vytvořena v okrese Val. Klobouky vzorná socialistická obec“, přičemž se spoléhalo na to, že „dělnický živel není tak konservativní jako zemědělský“. V tomto duchu delegace osad také neopomínaly při jednáních zdůrazňovat výrazně levicovou orientaci svých voličů za první republiky a drtivé vítězství, jež v osadách dosáhla KSČ ve volbách roku 1946.

Slavnostní složení slibu funkcionářů nové obce se konalo už 27. prosince 1951 v hostinci U Pekařů za přítomnosti předsedy ONV Bohumila Chalupníka. Prvním předsedou MNV se stal František Geršl, místopředsedou Jan Lysáček. V radě MNV zasedli Lubomír Zezula, Alois Raška a Ladislav Janáček. Členy pléna MNV byli František Masař, Marie Ambrůzová, Anna Geršlová, Bohumila Svobodová, Ivan Moravčík, Jan Kostka, Bohumil Kostka, Alfred Milch, Josef Juřenčák a Jaroslav Cuc. Funkcí tajemnice MNV byla pověřena Anna Geršlová. Zároveň bylo stanoveno 11 referátů MNV: vnitřních věcí, plánování, bezpečnosti, školství, osvěty a tělovýchovy, práce, zdravotnictví, finanční, hospodářství, vnitřního obchodu a výživy a technický. První schůze MNV se pak konala 1. ledna 1952 v budově školy.

V daném složení pracoval MNV pouze do května 1952, kdy došlo k výměně na nejvyšším postu obce. Františka Geršla, který si stěžoval na přetíženost funkcemi, ale jemuž bylo také vytýkáno zatajení půdy, vystřídal ve funkci předsedy MNV dělník Zbrojovky Slavičín a člen KSČ, devětatřicetiletý Josef Bůtora. Přitom byl přeobsazen také post tajemníka MNV, kdy místo Anny Geršlové nastoupil místopředseda MNV Jan Lysáček. V květnu 1952 začala také pracovat kulturní a soupisová komise. Do prvních voleb v roce 1954 došlo ještě k jedné změně: v lednu 1954 tajemník J. Lysáček rezignoval a nahradil jej učitel zdejší školy Otto Sedlák.

První volby do MNV se v obci konaly v květnu 1954. Při nich byla obec rozdělena do 9 volebních obvodů, v každém z nich se volil vždy jediný kandidát Národní fronty. Z 321 voličů se k urnám dostavilo 317 osob, z nichž 302 (95%) se vyslovilo pro navrženou devítku kandidátů, takže byli všichni zvoleni. Na ustavující schůzi MNV konané 25. května 1954 za přítomnosti tajemníka ONV Gajzlera byl do funkce předsedy MNV znovuzvolen J. Bůtora. Členy rady MNV byli dále zvoleni učitel Otto Sedlák (KSČ) a vedoucí obchodu Ladislav Janáček (nestraník). O. Sedlák setrval nadále ve funkci tajemníka, ostatních šest zvolených zůstalo členy pléna MNV. Zvoleny byly také komise zemědělská, finančně-rozpočtová, kulturně-osvětová a zdravotní a školská.

Další volby do MNV se konaly v roce 1957 a to ve 12 volebních obvodech, v každém bylo možno volit jediného kandidáta. K volbě se dostavilo všech 305 registrovaných voličů, z nichž ani jediný nebyl proti navrženým kandidátům. Vybraná dvanáctka si ze svého středu zvolila na ustavující schůzí nového MNV konané 30. května 1957 pětičlennou radu. Předsedou MNV byl znovuzvolen J. Bůtora, tajemníkem se stal opět O. Sedlák. Radu doplnili dělník Josef Kolínek (KSČ), technický úředník Jan Kostka (KSČ) a vedoucí lomu Alois Krahulec (nestraník). Schůze také určila složení komise zemědělské, finančně-rozpočtové, kulturně-osvětové a školské, pro výstavbu a trestní (pro místní bezpečnost).

V dubnu 1958 došlo k reorganizaci komise pro místní bezpečnost, ale k důležitějším změnám v MNV přišlo na přelomu let 1958-1959. Tehdy rezignoval předseda MNV J. Bůtora, nějakou dobu jej zastupoval v úřadě J. Kostka, ale nakonec bylo provizorium řešeno volbou nového předsedy MNV v lednu 1959. Stal se jím třicetiletý technický úředník Závodů říjnové revoluce (zbrojovky) Slavičín a člen KSČ Josef Lysáček, který do té doby nebyl ani členem MNV. Zajímavostí je, že J. Lysáček nebyl přijat jednomyslně, jak bylo tehdy zcela běžné, nýbrž jen nadpoloviční většinou hlasů. K dílčím úpravám činnosti komisí došlo v dubnu 1959, kdy byla zřízena komise pro zvelebení obce.

Reformou správního systému státu byl v roce 1960 zrušen Gottwaldovský kraj a okres Valašské Klobouky a nahrazen Jihomoravským krajem s okresem Gottwaldov, pod který Svatá Sidonie připadla. Voleb do MNV konaných v tomtéž roce se zúčastnilo 307 z 310 oprávněných voličů. Úspěšnost agitační předvolební kampaně byly vysoká, neboť pro navržených 13 kandidátů hlasovalo 304 voličů (99%). Z těchto 13 zvolených bylo 7 členů KSČ a 6 nestraníků. Na ustavující schůzi nového MNV 26. června 1960 byl předsedou MNV znovuzvolen J. Lysáček, tajemníkem O. Sedlák. Radu MNV dále doplnili dílenský vedoucí v Závodech Říjnové revoluce Slavičín Milan Both (KSČ), ředitel školy Vladislav Fajt (KSČ), předsedkyně výboru žen Anna Geršlová (KSČ), technický úředník v Závodech Říjnové revoluce Slavičín Jan Kostka (KSČ) a soukromý rolník František Lysáček (nestraník). Zvoleny byly také komise zemědělská, školská a kulturní, finančně-rozpočtová a plánovací a pro výstavbu, místní hospodářství a bezpečnost. V září 1960 byla ještě dodatečně zřízena komise sociální. V roce 1962 byla sociální komise reorganizována na sociální a bytovou komisi.

Ve volbách do MNV konaných v roce 1964 bylo 20 navržených kandidátů zvoleno hladce 313 voliči z 316 registrovaných. Na ustavující schůzi MNV 29. června 1964 byl novým předsedou MNV zvolen řidič ČSAD a člen KSČ, osmatřicetiletý Bohuslav Bartl, tajemníkem byl znovuzvolen O. Sedlák. Dosavadní předseda MNV J. Lysáček byl zvolen do rady MNV spolu se zootechnikem státního statku ve Svatém Štěpáně Františkem Masařem (KSČ), seřizovačem v Závodech Říjnové revoluce ve Slavičíně Zdeňkem Minářem (KSČ), důchodcem Bedřichem Minářem (KSČ) a technickým úředníkem Komunálních služeb v Brumově Ervínem Haragou (nestraník). Zvoleny byly rovněž komise zemědělská, finanční, pro výstavbu, školská a kulturní, sociální a bytová a veřejného pořádku a bezpečnosti. Ještě v létě 1964 vystřídal Z. Mináře v radě MNV Ján Bútora.

Ve dnech voleb rozhodl ONV Gottwaldov o změně názvu obce Svatá Sidonie na Sidonie s účinností od 1. července 1964. První pokusy o přejmenování obce lze přitom zaznamenat už v letech 1961 - 1962. Orgány obce na toto rozhodnutí vyšší moci nijak nereagovaly. Nový název obce lze dát bezpochyby do souvislosti se státním protináboženským tažením, na druhou stranu nelze přehlédnout, že zkrácený název Sidonie byl neoficiálně paralelně užíván už v uplynulých desetiletích. Sidonie byla v tomto roce rovněž zahrnuta do plánu integrací obcí, když měla být sloučena se Štěpánem. Pro nesouhlas občanů však k této integraci nedošlo.

V roce 1965 rezignoval z důvodu studia vysoké školy na své místo v radě MNV J. Bútora a místo něj byl zvolen Lubomír Zezula. Toho ve funkci v roce 1966 vystřídal František Semela.

Už v prosinci 1967 stanovil MNV kandidátku k řádným volbám chystaným na květen 1968. Tyto volby se ale z důvodů složité vnitropolitické situace neuskutečnily a tak dosavadní MNV pokračoval ve své práci dále. V srpnu 1968 došlo k výměně v radě MNV, kdy místo onemocnělého B. Mináře nastoupila Josefa Kyjánková. Další změna v radě MNV nastala v letech 1969 - 1970, kdy byl místo F. Masaře přechodně jejím členem Alois Bartl.

Nové volby do MNV se konaly v roce 1971. Volby proběhly bez překvapení, všech 13 navržených kandidátů obdrželo od 284 do 289 hlasů z 290 možných. Na ustavující schůzi nového MNV 23. prosince 1971 byl předsedou MNV znovuzvolen Bohuslav Bartl. Znovuzvolen byla také tajemník O. Sedlák. Sedmičlennou radu MNV dále doplnili: dělník Josef Kolínek (KSČ), dělník Zdeněk Minář st. (KSČ), dělník Zdeněk Minář ml. (nestraník), důchodkyně Josefa Kyjánková (nestraník) a lesník Vojtěch Dorňák (nestraník). V roce 1972 nahradila J. Kyjánkovou, která se odstěhovala do Slavičína, Libuše Bóthová. Na jaře 1972 požádal o uvolnění z funkce také předseda MNV B. Bartl z důvodu časové přetíženosti, nakonec ale od svého záměru upustil.

V ustáleném složení pak pracovalo vedení obce až do roku 1976, kdy byla Sidonie v rámci vlny integrací spolu se sousedním Štěpánem připojena k městu Brumov-Bylnice. V podzimních volbách tak Sidonští volili již do Městského národního výboru v Brumově-Bylnici. 

Funkci předsedy MNV (Svatá) Sidonie postupně zastávali:

(František Geršl   leden - květen 1952)

(Josef Bůtora    1952 - 1954)

Josef Bůtora    1954 - 1959

Josef Lysáček    1959 - 1964

Bohuslav Bartl   1964 - 1976 

Po likvidaci sklárny ve 30. letech nedokázala už nikdy Svatá Sidonie poskytnout svým obyvatelům dostatek pracovních příležitostí. Většina dělníků musela dojíždět za prací do Brumova, Slavičína nebo na Slovensko (Nemšová, Dubnica), část získala zaměstnání v místním kamenolomu na Vláři, jehož provozovatelem byly Dopravní stavby Olomouc. Lom dodával pískovec pro silniční účely do roku 1964, kdy byl provoz v něm zastaven. Ale už v roce 1966 probíhala jednání o obnovení těžby. Zajištění možnosti zaměstnání v místě považovali místní funkcionáři za jeden z důležitých úkolů a proto v 50. - 70. letech vyjednávali o umístění různých provozoven v obci. Pokusy o zřízení kartonážní výroby, pobočky Okresního průmyslového podniku či valašskoklobouckého PAL-u Magneton však skončily nezdarem. Dojíždění za prací bylo jedním z důvodů setrvalého poklesu počtu obyvatel ve Svaté Sidonii.

Část mužů získávala zaměstnání při lesnických a dřevařských pracích, z nichž významné bylo především sezónní zimní povoznictví. Lesní závod Brumov čerpající bohatství zdejších lesů vybudoval v roce 1976 při železniční stanici manipulační a expediční sklad dříví. V omezeném rozsahu se část místních obyvatel živila také zemědělstvím. Horský ráz katastru a převažující zalesnění vymezily orné půdě jen nemnohé plochy a většího významu tak nabylo snad jen pastevectví na Kobylí hlavě. Specifické podmínky obce se odrazily i v neúspěchu združstevňování. Ve Svaté Sidonii sice existovalo Pastevní družstvo, to však bylo koncem 50. let fakticky nečinné. Jeho ostrá kritika v roce 1959 měla snad být předehrou k pokusu o založení jednotného zemědělského družstva (JZD) v roce 1960, ten však ztroskotal v samém zárodku. Teprve v 70. letech byla soukromá hospodářství, která nebyla schopna plnit státní dodávky, převáděna pod státní statek v Bylnici.

Poloha obce zajišťovala poměrně dobré dopravní spojení ať už vlakem nebo autobusem. Sidonským se podařilo odvrátit hrozbu zrušení železniční stanice Vlárský průsmyk (1961) a tak jejich hlavní starostí v této oblasti bylo zajištění autobusových linek do údolí Vlárky a jejich prodloužení až na Kopanice. V této souvislosti byla v tomto údolí realizována bezprašná silnice. Silniční spojení Svaté Sidonie a Vršateckého Podhradí, o němž se intenzivně jednalo v roce 1960, nakonec zůstalo jen na papíře.

Poloha obce roztroušené v údolí Vlárky určila, že nevzniklo jednoznačné centrum vesnice. Proto i při poměrně nevelkém počtu obyvatelstva mohly existovat dva hostince, které suplovaly úlohu společenských středisek. Ve vlastní Sidonii to byl hostinec U Pekařů (čp. 38), který byl v 50. letech vyvlastněn původním majitelům Pekaršům a převeden do majetku Jednoty. U železniční stanice pak byl v provozu tradiční zájezdní hostinec Na Vláři nebo též U Fojtíků (čp. 9), v jehož budově se nacházel také poštovní úřad. Původně panský hostinec byl v majetku obce, která provedla v roce 1957 generální opravu budovy. Asi jedině díky tomu se předešlo chystanému zrušení hostince, o němž se jednalo v roce 1958. Nákup běžných potřeb zajišťoval ve Svaté Sidonii obchod u Janáčků. Stará prodejna ale trpěla nedostatkem místa a proto byla svépomocí vystavěna nová v letech 1974 - 1975.

V 50. letech se stala aktuální otázka výstavby nového vodovodu, když dosluhoval jeho předchůdce z první republiky. Akce se však táhla desetiletí a občané byli odkázáni na domácí studny s kolísavým množstvím vody. Nedostatek vody se výrazněji projevoval v 70. letech, kdy její zvýšená spotřeba souvisela s nárůstem víkendové rekreace.

Čisté a klidné prostředí Svaté Sidonie v srdci Bílých Karpat vedlo skutečně v 60. a zejména v 70. letech ke zvýšenému cestovnímu ruchu v obci. Vedle individuálních chat a domků byla obec také místem konání dětských pionýrských táborů a vyrostla tu velká rekreační střediska státních drah a Západoslovenských drůbežářských závodů.

Turistům mohla Svatá Sidonie nabídnout také neobvyklý soubor památek - sklářskou dělnickou kolonii čp. 65 - 70, která byla spolu s chlebovou pecí u čp. 119 ojedinělým dokladem života zdejší osady v dobách, kdy práce ve sklárně zaměstnávala drtivou většinu místního obyvatelstva. Bylo dokonce uvažováno o zřízení pamětní síně a muzea sklářských dělníků v této kolonii ve druhé polovině 70. let.

Pro místní děti sloužila nadále malotřídní škola, která prošla v letech 1960 - 1963 generální opravou. Počet školáků se však neustále snižoval, až se v první polovině 70. let pohyboval okolo 20 dětí. Za těchto okolností byla škola v roce 1976 zrušena a děti potom dojížděly do Brumova. Do opuštěné školy byla pak v roce 1977 umístěna mateřská škola, o jejíž zřízení usilovali Sidonští již od roku 1974.

Svatosidonská škola byla rovněž tradičním místem konání bohoslužeb, pro které nebylo v obci jinde vhodné místo. Už za první republiky byla v tomto případě vyjednána výjimka ze zákazu náboženských obřadů ve škole a ta přetrvala až do 50. let - v roce 1954 byla dokonce výjimka znovu potvrzena. Přes nelibost zdejších komunistů probíhaly bohoslužby ve škole ještě v 60. letech. Vysoká religiozita místního obyvatelstva se projevovala i v účasti dětí na výuce náboženství, která se i přes různá státní opatření pohybovala okolo 70%. Jak se lze dočíst ve školní kronice k roku 1972 - 1973, „zaměřil ředitel školy své působení na rodiče v duchu ateistické propagandy. Práce to byla nesnadná a mnohdy, ba většinou se míjela účinkem.“

Ve Svaté Sidonii byla také rozvíjena spolková činnost, byť ne již v takové míře jako za první republiky. Na přelomu 40. a 50. let vrcholil agilní provoz loutkového divadla, od roku 1951 byly ve škole promítány zvukové filmy. Roku 1953 byla založena Osvětová beseda, v jejímž čele stanul obecní kronikář a knihovník. Knihovna sloužila občanům v budově MNV. V období 1968 - 1971 obnovila své aktivity z druhé půle 40. let Moravsko-slovenská společnost Vlára a konala opět na Vláře dny bratrství Čechů a Slováků.

Z ostatních organizací můžeme jmenovat Československý svaz mládeže, aktivní zejména v 60. letech, kdy pořádal v hostinci Na Vláři čaje o páté. V 70. letech se angažoval sbor pro občanské záležitosti. Paměť bývalé sklářské osady udržovalo sklářské družstvo invalidů, od roku 1953 existovala místní organizace Červeného kříže. Záslužnou činností se prezentovali místní hasiči, kteří byli od roku 1953 vybaveni svou první motorovou stříkačkou a od roku 1955 měli k dispozici novou hasičskou zbrojnici.

 KDE SE DOČTETE NĚCO VÍC O SIDONII:

Příběhy, fakta i vzpomínky sidonského rodáka, pana Moravčíka. Vydáno vlastním nákladem autora.